A proč je to pokaždé trochu jinak
„Za jak dlouho to zvládneme?“
To je jedna z nejčastějších otázek, se kterou lidé do mediace přicházejí. A naprosto pochopitelná – žijeme ve světě, kde čas je vzácná komodita. Lidé potřebují plánovat, kalkulovat, chtějí mít představu, co je čeká. Jenže mediace není ani výslech, ani technická prohlídka. Není to jednorázová služba s jasným výstupem. Je to proces. A ten se řídí dynamikou konkrétních lidí, jejich vztahu a jejich problému.
Jedna schůzka, tři hodiny
V české praxi se ustálilo nepsané pravidlo: jedna mediační schůzka trvá zhruba tři hodiny. Není to dogma, ale funguje to.
Proč zrovna tři? Protože k jednání většinou usedají dvě strany, které spolu dlouho nemluvily – nebo mluvily jen přes právníky, SMS nebo křik. Každý z účastníků má svůj pohled, svou pravdu, svá zranění a potřeby. A aby si vůbec stihli říct, o co jim jde, musí mít čas. A musí ho mít oba.
K tomu se přidávají emoce. A věci, které zní jednoduše na papíře, se při pokusu o dohodu komplikují. Někdo se rozbrečí. Někdo na chvíli zmlkne. Někdo potřebuje dvě minuty na balkón.
Mediace je prostor, kde se nejen mluví, ale i mlčí. A i mlčení potřebuje čas.
Ale může to být i jinak
Základní tříhodinový formát není dogma. Lidé se někdy dohodnou na kratším čase – obzvlášť v případech, kde jsou emoce intenzivní, může být i hodina až dvě naprosto vyčerpávající. A není nic špatně na tom, když si strany řeknou „dnes stačí“, a to i kdyby to bylo před uplynutím dohodnutých tří hodin.
Naopak – pokud se na mediaci sjíždějí lidé z různých koutů republiky, nebo dokonce ze zahraničí, dává smysl jednat delší dobu. Když už se všichni sejdou u jednoho stolu, bývá škoda to nevyužít.
Čas schůzky se dá navíc v průběhu upravit. Můžete ji zkrátit, pokud je potřeba něco promyslet, doplnit chybějící informace nebo prostě nemáte kapacitu dál pokračovat. A můžete ji i prodloužit – pokud obě strany chtějí.
Jedna schůzka nebo celý cyklus?
Možná vás překvapí, že spousta mediací skončí už po první schůzce – ať už dohodou, nebo rozhodnutím nepokračovat. Ale pokud jde o hlubší vztahy, například v rodině nebo při péči o děti, bývá běžné, že schůzek je víc.
Tam, kde mají lidé za sebou společná léta, děti, historii plnou očekávání a zklamání – tam se důvěra neobnoví za jedno odpoledne. A taky není třeba spěchat.
Mediace se přizpůsobuje tempu klientů. Není tu žádná povinnost, že se musíte sejít třikrát, pětkrát nebo že dohoda musí padnout hned. Klienti si určují, jak dlouhý ten proces bude. A mediátor jim ho pomáhá držet – ale nikdy je netlačí. Nebo by je aspoň tlačit neměl.
Mediátor neurčuje počet schůzek
Je důležité vědět, že mediátor vám nemůže „nařídit“ další setkání. Mediace je dobrovolná – a to platí v každém okamžiku. Kdykoliv můžete říct dost. Nebo naopak říct: „Chceme ještě jednu schůzku, abychom to mohli dořešit.“
Mediátor není soudce ani kouč, který řekne, kolik lekcí vás čeká. Je to průvodce – jde s vámi, ale kroky děláte vy.
Když se to povede napoprvé
Jsou případy, kdy se lidé na první schůzce nejen otevřou, ale rovnou domluví. Možná si to nosili v hlavě dlouho, možná jen potřebovali bezpečný prostor. Možná se konečně slyšeli.
A pak jsou situace, kdy je potřeba čas mezi schůzkami. Ujasnit si věci, poradit se, nechat to sednout. I to je v pořádku.
Mediace nemá předem daný počet kroků. Má jen jednu ambici – nabídnout prostor, kde se něco může změnit. A to někdy trvá dvě hodiny. A jindy dva měsíce.
Zajímá vás, jak se mediace přizpůsobuje různým situacím a různým lidem? Jak funguje v praxi, ne jen v teorii? Kniha Praktická mediace obsahuje desítky příkladů z reálného života – včetně těch, kde se dohoda povedla hned, i těch, které si vyžádaly několik setkání. Nenechte se zaskočit nepřipraveností – investice do znalostí o mediaci se vyplatí, i když spor právě teď nemáte. Ten čas určitě přijde lépe než čekat, až konflikt vypukne.